12.část
7. května 2012 v 19:06 | jita
|
Viktorie temná
Vím nemám žádnou šanci na úspěch, ale pokud mám zemřít tak alespoň s vědomím, že jsem se pokusil. S úzkostí v očích a ,přiznám se, se slzou v očích, jsem se podíval na bezvládné Juliino tělo, ležící pode mnou. Stále se usmívala. Dal bych život za poslední záchvěv jejích řas, za poslední vzdmutí jejího hrudníku a také za to, abych se mohl naposledy podívat do Viktoriiných očí.
11.část
6. května 2012 v 18:47 | jita
|
Viktorie temná
Kolem vše ztichlo a slyšet bylo jen Ereganino těžké oddechování. Její oči cukaly z jednoho konce louky na druhý. Věděl jsem proč to dělá. Ona se jí bojí. Slavná Eregana se bojí Viktorie a má proč. Eregana se otočila za zapraskáním větviček v lese. Jistě že to nebyla Viktorie, ta by přiletěla, ale přínosné to bylo. Vstal jsem, proměnil jsem se a vzlétl za Julií.
svoboda slova
5. dubna 2012 v 9:32 | jita
|
téma týdne
jeslipak víte co to je svoboda slova?
10.část
31. března 2012 v 16:21 | jita
|
Viktorie temná
Julia padala, řítila se k zemi a já ji nemohl zachytit. Pokud spadne, zemře. Její bezvládné tělo se řítilo vzduchem a Ereganina ruku to vše řídila. Tělo nabíralo na rychlosti. "Viktorie!" zavolal jsem z posledních sil a pak jsem se z vyčerpání zřítil k zemi. Julia se zastavila ve vzduchu a Eragana vypadala zaraženě. "Ano, kde je má statečná a populární dcera?
9.část
31. března 2012 v 16:11 | jita
|
Viktorie temná
Pak začal les u louky hořet a lidé v městě začali ječet a šílet. "Je to tady." řekli jsme oba naráz. Obloha se zatáhla a na les padla mlha. Z atmosféry mrazilo v zádech. Julia vzlétla nad stromy a horlivě se rozhlížela, hledala Viky. Nikde nebyla.
8.část
31. března 2012 v 16:02 | jita
|
Viktorie temná
Padal jsem volným pádem a někdo ječel.
Julia se vrhla za mnou. Chytla mě za ruku a těsně nad zemí náš pád kouzlem přibrzdila.beze slova jsme běželi k Viktorii.
7.část
31. března 2012 v 15:52 | jita
|
Viktorie temná
Ona se prudce nadechla a odešla zpět ke své lavici. Moment ona se u své lavice nezastavila, jde dál, k oknu. Pootočila kličkou a ohlédla se po mě. No co jsem mohl dělat? Vstal jsem tedy a šel k oknu. Už bylo dokořán.
6. část
31. března 2012 v 15:35 | jita
|
Viktorie temná
Konečně zvonek. Nebyla to sice poslední hodina, ale mohl jsem si popovídat s Julií. Měla stejný cíl. Ihned vstala a šla k mé lavici. Posadila se na ni. "Dnes..." řekla se slzami v očích. "to ti řekla, dnes. Dnes bude záviset osud stovek, co stovek, tisíců lidí jenom na ní a na tom jak se dokážu ubránit její matce? Ona je zamčená v kleci a zazděná ve sloupu a já ztrácím čas tady?" řekla žalostně. Objal jsem jí a konejšivě řekl: "Julio, V iktorie jasně řekla, že tě v tom nenechá a ona tě v tom nenechá. Ty jsi silnější než jsi stihla poznat a v těžké chvíli se tvé instinkty projeví. To mi věř. Vím že toho moc nevím, ale tohle vím jistě. Ty toho dnes dokážeš víc než si myslíš."
5. část
29. března 2012 v 0:02 | jita
|
Viktorie temná
To ráno viselo něco divného ve vzduchu. Cítil jsem to já, cítila to Julia, cítila to Viky. Raději jsem za Viky zašel už ráno a převyprávěl jí, co se tu noc událo. Nevypadala překvapeně, jako by to čekala. "Dnes..." zašeptala. Pochopil jsem. Zaslechl jsem hlasité Juliino sýpnutí a křehké krůčky na kamenech. Šel jsem k ní a odešli jsme do školy. Věděl jsem, že dnešek bychom neměli trávit ve škole, ale někde na louce, tvrdým tréninkem. Julia se celou hodinu ošívala a vrtěla, o čem přemýšlela mi bylo neznámo.
1.část
7. března 2012 v 18:33 | jita
|
0 pozitivní
Jsem mrtvá... jako každý upír. Po staletí jsem žila po lesích a v opuštěných domech. Ale každého nakonec přestane bavit žít sám. Rozhodla jsem se vrátit zpět. Vybrala jsem si opuštěnou vesničku v horách. Žije tu jen pár obyvatel a nebude těžké se s nimi spřátelit. Nastoupím do školy a budu se chovat přirozeně. Už jsem si našla i domek. Byl daleko od ostatních a nebyl snadno přístupný. Dostat se tam bez použití lanovky bylo složité i pro mě. Domek nebyl velký, měl jeden pokoj, kuchyň, jídelnu a koupelnu. Hned ráno jsem se vypravila do školy. Pár skoků po skále a stála jsem přede dveřmi. Škola také nebyla veliká a můj příchod nebyl tak nenápadný jak jsem si myslela...
